Třiašedesátiletá Radka ze Strakonic překonala rakovinu prsu a o deset let později jí lékaři zcela náhodou objevili zhoubný nádor slinivky břišní. Přestože měla nemoc spojenou se ztrátou tatínka, nevzdala se, podstoupila náročnou operaci i chemoterapii a dnes si v invalidním důchodu užívá každého dne s rodinou.

Šok z diagnózy a vzpomínka na tatínka

40 let jsem šťastně vdaná, máme jednu dceru a obrovskou radost mi dělají dvě vnoučata. Tři desítky let jsem pracovala jako rejstříková vedoucí na Okresním soudu ve Strakonicích. Byla jsem požádána organizací Hlas onkologických pacientů, abych pomohla sdílením svého příběhu k osvětě o rakovině slinivky břišní. Ta ale ve skutečnosti nebyla mým prvním setkáním s onkologickou diagnózou…

Ve svých 48 letech jsem totiž onemocněla karcinomem prsu. Po roce náročné léčby jsem se tehdy úspěšně vrátila do běžného života i do práce. Pravidelně jsem pak docházela na každoroční kontroly do strakonické nemocnice.

V prosinci 2021 jsem neměla vůbec žádné potíže, přesto mi při běžném kontrolním kolečku pečlivá paní doktorka udělala sonografii břicha. Na ultrazvuku se jí něco nezdálo a z vyšetření vzešla diagnóza karcinomu slinivky břišní. Zpráva mě srazila na kolena, což je myslím přirozené, protože tato diagnóza je společností vnímána v podstatě jako rozsudek smrti – a mně navíc na stejnou nemoc po ročním marném boji zemřel tatínek. V hlavě mi okamžitě běžely vzpomínky na jeho odchod. 

Rodině a nejbližším přátelům jsem se svěřila a pro všechny to bylo nesmírně těžké období plné černých myšlenek. Upnuli jsme se však k naději – nádor byl zachycen včas, byl operovatelný a neutekl do žádné jiné části těla. Řekla jsem si, že dokud existuje alespoň minimální šance, má smysl se poprat.

Rychlý zákrok, náročná léčba a vnitřní síla

Obrovskou úlevou pro mě bylo, jak rychle lékaři jednali. Necelý měsíc po potvrzení diagnózy mě ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady operoval pan profesor Martin Oliverius. Zákrok dopadl dobře a přibližně deset týdnů po operaci jsem nastoupila na zajišťovací chemoterapii.

Agresivita léčby byla úměrná agresivitě samotného onemocnění. Byla to nesmírná zátěž po fyzické i psychické stránce. Infuze probíhaly podle krevního obrazu ideálně každých čtrnáct dní a z dvanácti naplánovaných cyklů jsem zvládla podstoupit jedenáct. Léčbu jsem úspěšně dokončila v srpnu 2022.

Chemoterapie s sebou bohužel přinesla nevratné poškození nervů v podobě neuropatie horních i dolních končetin – tedy poškození nervů, které se projevuje necitlivostí, brněním či bolestí v rukou a nohách. Po konzultaci se svým onkologem jsem už během léčby začala užívat medicinální houby, u kterých věřím, že mi pomohly lépe zvládat vedlejší účinky a podpořily mou oslabenou imunitu. Proto je beru dodnes.

Naprosto zásadní pro mě bylo najít sílu v sobě samé. Samozřejmě jsem si občas sama pro sebe poplakala a propadla sebelítosti, čemuž se v takové situaci nelze vyhnout. Snažila jsem se to však udržet v rozumné míře a před ostatními se nehroutit. Nestála jsem o soucit, protože nechat hlavu ovládnout černými myšlenkami je začátek konce.

Nové životní priority a víra, že to lze zvládnout

Druhé setkání se zhoubnou nemocí člověku nevyhnutelně připomene jeho vlastní smrtelnost. Do práce jsem se po ukončení léčby už nevrátila a odešla jsem do invalidního důchodu. Rozhodla jsem se, že ať už můj život potrvá jakkoliv dlouho, chci ho prožít v maximálním klidu a dělat jen to, co mě skutečně baví.

Dnes se věnuji především vnoučatům, zahrádce, našemu pejskovi a již 15 let mi dělají milou společnost také dvě britské kočky. Právě zahradničení a dlouhé procházky v přírodě jsou pro mě tou nejlepší terapií. 

Lidem se stejnou diagnózou bych vzkázala, aby se nenechali nemocí paralyzovat a za každou cenu si udrželi pozitivní mysl. Pokud jim to zdravotní stav dovolí, ať dál žijí tak, jak byli zvyklí, obklopují se lidmi, se kterými je jim dobře, a důvěřují skvělým zdravotníkům, které v České republice máme.

Chci všem vzkázat, že s rakovinou slinivky břišní se dá bojovat a neprohrát. Z celého srdce bych každému přála, aby se jednou mohl ohlédnout a říct si, že to zvládl.